osobní blog a lifestyle

2. díl – Cesta do Švédska se přeměnila v dobrodružství

Následuje 2. díl z mého spontánního tripu do Dánska.  Posláním těchto článků je ukázat cestování z pohledu mladého zatím nemajetného studenta. Z cesty budu popisovat běžné maličkosti, dobrodružství a výzvy, které musíte řešit, když se vydáte cestovat na vlastní pěst.

Pokud jste nečetli díl předchozí, tady ho máte:

1. díl – Zpáteční letenka do Dánska za 850 Kč! Tož jedu

Pokud si o cestování nechcete jenom číst, silně doporučuji projet si Skypicker, kde najdete letenky v řádu stovek korun. Silně doporučuji.

Poslední přípravy a lehká nervozitka

Jelikož mě čekala noční cesta, rozhodl jsem naspat pokud možno, co nejvíc. Proto jsem vstal okolo 12 hodiny. V klídečku jsem si udělal své ranní návyky a následovali poslední přípravy. V mém případě šlo o dokoupení posledního jídla, směnění 200 Kč na Polské zloté a 500 Kč na Dánské koruny. Jak vidíte můj rozpočet byl skromný, na to že mě čekal výlet skrze 4 různé státy (ČR, Polsko, Švédsko, Dánsko).

Abych to uvedl na pravou míru, rozhodl jsem se většinu nákupů platit kartou. Cestování to o mnoho ulehčí, jelikož nemusíte řešit měny. Moje doporučení pro vás je však každý večer proletět internetové bankovnictví a zapsat si, kolik zrovna máte. Je to prevence od nepříjemné nemoci zvaná „prázdná peněženka.“

Zamířil jsem k babičce a dědovi, kde jsem strávil poslední hodiny před odjezdem. Byl jsem trošku nervózní, protože jsem zaprvé tímto způsobem ještě necestoval a už vůbec né sám, zadruhé bylo vše dost natěsno. V Bohumíně byla pro většinu vlaků náhradní autobusová doprava a letadlo bych při větším než hodinovém zpoždění nestihl. (Později jsem zjistil, že se to na noční vlaky nevztahovalo)

Pro představu uvádím moji cestu do Kodaně, kde na mě čekal můj kamarád Váša:

Přerov-Katowice-Wroclaw(Polsko)-Nykoping(Švédsko)-Kodaň (Dánsko)

Tady pro mě plyne ponaučení, že když letím letadlem je dobré jet i s větší rezervou. Za ten neklid a stres ta úspora času nestojí. Myslím, že tahle informace bude cenná i pro vás, pokud se někde se Skypicker či jinou společností, rozhodnete cestovat. Rezerva je důležitá pro vaše nervy, a to zvláště pokud jedete sami.

Na poslední chvíli jsem se ještě snažil najít lepší variantu dopravy, kde bych do Wroclawvi dorazil dřív, ale rozhodl jsem se to ponechat vesmíru.

Odcházím z teplého domova do neznáma

Vlak do Katowic jede v noci 1:06, kde přestupuji do Wroclavi. Z Wroclavi následně pokračuji letadlem do Švédska. Tam mě čeká 20 hodinová pauza.

Zápis z deníku:

Den 1
Je 0:32 a já cítím smíšené pocity naprostého těšení se a zároveň strachu z neznáma. Tady lidi podle mě nachází skutečnou radost ze života – když jdeme do neznáma naše srdíčko skutečně tluče.

Asi v 0:40 jsem se rozhodl, že nabídnu lidem na Přerovském nádraží své přebytečné jídlo. Abyste rozuměli, do letadla si mohu vzít jen malou tašku. Jídlo tam sice můžu mít, ale jen v takové míře, aby taška splňovala povolené rozměry. Měl jsem sebou igelitku s jídlem, kterou jsem měl v plánu sníst do doby než nastoupím do letadla. Jak už to tak bývá, nacpal jsem se u babičky a k tomu jsem dostal i něco do zásoby. Zkrátka jsem měl přebytečné jídlo.

Jdu k první oběti a nabízím mu celozrný chleba se sojovou pomazánkou. Koukal na mě jako bych ho tím jídlem chtěl zabít. S úsměvem jsem se tedy přesunul k druhé oběti. Ten sice taky vyjeveně koukal, ale pod výhružkou, že to jidlo vyhodim, se nechal přesvědčit. Vzal si chleba i banán. Další na řadě byl securiťák. Ten si nevzal, ale navázal jsem s ním konverzaci o opilcích na nádraží. Nečekali jsme dlouho a jeden k nám přišel. Opilý přímo nebyl, ale měl už něco za sebou. Byl to takový polo bezdomovec. Potom, co se dozvěděl, že nabízím jídlo zdarma, nadšeně si vzal všechno, co jsem mu nabízel.

Myslím, ze dávat bez vedlejších záměrů je jeden z nejlepších pocitů, který existuje.

Ikdyž darování jídla cizím lidem je drobnost, měl jsem po tom čudně dobrý pocit. Petr Ludwig tento druh uspokojení popisuje např. v audioknize Konec prokrastinace. Tento stav nazývá „meaning“, nebo také „Ego 2.0“. Určitě doporučuji poslechnout nejen zkušeným odkladačům úkolů. Pokud bojujete s prokrastinaci, mohl by vás zajímat můj článek na Blogu Inspirovače „4 tipy, jak se vyhnout odkládání věcí na později.

Co jsem tak frčel vlakem jsem pochopil, jak funguje systém nočních vlaků. Noční vlaky si mezi sebou vyměňují vagóny a ty pak můžeš snadno dojet třeba do Maďarska nebo Litvy, pokud zaspíš nebo vlezeš do špatného vagónu. Celkem dobrý a levný způsob, jak cestovat – prostě zaspěte v nočním vlaku 😀

Ve vlaku poslouchám audioknihy. Některé z nich najdete zdarma ke stažení v tomto článku. Vřele doporučuji.

Zápis z deníku:

Je 1:25 a jsem už asi 15 min ve vlaku do Katowic. Zatím jde vše po másle – zpoždění je nulové. „Ještě překonat riziko zpoždění v Bohumíně a je to OK.“ říkám si.

2:46 – čekám ve vlaku než vyrazíme z Ostravě (50 min). Když jedu sám nočním vlakem mám tendenci představovat si, kdo ví co. Když vidím uprchlíky běžící směrem k vlaku, myslím si, že můj konec… Když se tu prochází nějaký černoch už asi hodinu vagónu sem a tam, mám též nutkání pro obavy.

Každopádně zjišťuji, ze dělat starostí z věcí takového typu ve většině případů nemá smysl. Žít tady a teď. Teď neboli přítomnost není nikdy tak hrozná, jenom myšlenky „Co kdyby“ z toho dělají velblouda a něco, čeho se bojíme.

Měli jsme sice asi pul hodinové zpoždění v Ostravě, i tak ale stíhám bez problému. Jak jsem přijel do Katowic, šel jsem si koupit kafíčko. Mluvím anglicky, to připadá prodavačce za pultem exotické, proto mi dává „Brownies“ ke kávě zdarma. „Hmm.. Karma mi asi vrací incident s jídlem na Přerovském nádraží.“ říkám si.

Polsky neumím ani nerozumím ani „rz“, proto mluvím anglicky. Co vy? Rozumíte polštině? Většina lidí mi totiž říká, že rozumí bez problému.

Nemůžu se vždy dočkat každého okamžiku. Je to tolik odlišné od denní rutiny, že bych to doporučoval každému. Nikdy nevíš, co se stane. V tom je krása života.

Ve vlaku do Wroclawi jsem si pospal a probouzím se na místě. Rychlým krokem jdu na šalinu, abych stihl dojet na letiště. Do odletu mi zbývají 2 hodiny a 30 minut.

Komplikace před odletem aneb první výzva

Kombinací spánkového deficitu a přehnané euforie vystupuji na špatné zastávce. Čekám na další bus, nastupuji… pak zjišťuji, že jede zpátky do centra- tedy špatným směrem. Tak požádám řidiče, ať zastaví. Vysadil měl však až na nejbližší zastávce. Díky tomu mi ujel i druhý bus. Čekám na svou třetí šanci. Jsem pěkně naštvaný, popravdě. Díky vlastní hlouposti si nechat uletět letadlo prostě nechceš. Ani jsem na tím nechtěl přemýšlet. Dokonce jsem i stop jedno auto, ať mě doveze na letiště. Vyděšená polka jen blekotne, že na letiště musím autobusem, že tam nejede.

Zbývá mi 45 minut do zavření gatu. Tentokrát nastupuji správně a běžím ke kontrole.

Poté, co vidím, jak je letiště prázdné přestávám mít obavy, že mě zdrží dlouho na kontrole. Když navíc zjišťuji, že letadlo má hodinu zpoždění, jsem úplně v klidu.

Takové situace k cestování patří a pokud čekáte, že je to vždycky zábava a idýlka, tak vás musím zklamat. Nadruhou stranu vždy si z cestování odvezete novou zkušenost z praxe. Např. Co vás naučí více orientovat se na mapě? Hodina zeměpisu nebo když jste v roli stopaře u řidiče, kterému přestala fungovat navigace a vy ho musíte podle mapy navigovat? U mě je odpověď jasná, jelikož jsem vyzkoušel obojí. Tenhle typ cestovatelského dobrodružství, které jsme absolvovali v červenci 2015, můžete pročíst na stopařském blogu mé sestry známý jako Hitchdiary. Pokud váš zajímá situace s navigováním podle mapy, pak přejděte rovnou sem.

Jsem v letadle, tak vzhůru do Švédska!

Let byl famózní. Byl to můj druhý let v životě, proto jsem si let nesmírně užil. Prostě se nemůžu nabažit té rychlé akcelerace. I když na chvíli projevovali mé paranoidní představy typu: „Jééé zatáčíme doprava.. Počkat nebo nám selhává pravé křídlo??“, tak bylo vše parádní. Bylo to tak parádní, že jsem v polovině letu usnul. Nebo jsem měl zkrátka jen spánkový deficit. Kdo ví..

Cesta do Švédska letadlem - Skypicker.com

Pohled z shora mě prostě baví. 🙂

S úsměvem si vystoupím z letadla a mířím do hlavní haly na letiště ve městě Nykoping. Uvědomím si krásnou věc – jsem ve Švédsku, nikdy jsem tu nebyl a je tu krásně!

„Jsem ve Švédsku… Co teď?“ říkám si. Jaké to bylo, co jsem dělal a jak pokračovala má výprava rozeberu v 3. díle. Možná nám v dalším díle už přibude kreatura známá jako Adam Vašica.

Otázka na vás

Docela by mě zajímalo, jak to máte s těmi poláky vy? Když mluvím s poláky, vždy přeskakuji s češtiny na angličtinu sem a tam. Vypadá to totiž, že oni mi rozumí, když mluvím česky, ale já jim nerozumím, když mluví oni polsky. Jak to tedy máte vy? Mluvíte s nimi anglicky nebo česky?

6 Comments

  1. Z letadla mám skoro tu samou fotku!
    Je velmi zajímavé a super číst svůj deník. S článkem souhlasím a o Polácích? Mám to úplně naopak. Rozumím jim, ale oni mě jen něco. Může za to to kouzelné písmenko „Ř“ 😀
    Povedený článek, Dane 😉

    • Díky Petře.:-) Jak vidím s Poláky je prostě sranda. Btw. Lidi Petr je můj dvojník, jak jsme nedávno zjistili, takže jalmile vas přestane bavit tenhle blog tak zavítejte na jeho: mojevize.cz 🙂 Až na detaily dělá to samé co já.

  2. Čus, já si teda s polákem zatím jen psal, ale mám to stejně. Přijde mi, že mně rozumí celkem dobře, ale já jemu moc ne.. 😀

  3. Tak když jsem byl o prázdninách v Polsku, tak jsem tam narazil (za 9 dni co jsem tam byl) asi tak na 6 lidí co uměli anglicky.. Takže jsem se dorozumíval česko-polsko-anglicky, ale hlavně rukama a nohama a vždy jsem se nějak domluvil 🙂

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

© 2017 Daniel Hanuš

Theme by Anders NorenUp ↑