osobní blog a lifestyle

3. díl – Švédské městečko Nyköping „for free“

Pokračuje série článků, kde popisuji můj spontánní trip do Dánska. Chci na těchto článcích ukázat, že abyste mohli cestovat nepotřebujete desetitisíce. Demonstruji cestování s levnými letenkami od Skypicker.

Rychlá rekapitulace toho, co se na cestě zatím událo

Sbalil jsem si saky paky a vydal se na cestu do Dánska. Na cestě do Dánska jsem to však vzal přes Švédsko – to kvůli levným letenkám.  Můj příbeh budu navazovat právě na přílet do Švédska. Tento hodně urychlený popis cesty můžete lehko dohnat mrknutím na předchozí 2 díly:

1. díl – Zpáteční letenka do Dánska za 850 Kč! Tož jedu

2. díl – Cesta do Švédska se přeměnila v dobrodružství

Můj den ve švédském městečku Nyköping

Hned zpočátku jsem si dal čas na oddychnutí a vstřebání toho, kde jsem, co tu dělám a plánováním, jak tento čas využiji. Co by se dalo považovat za 20 hodin naprosté ztráty času kvůli „debilním“ přípojům, jsem pojal jako příležitost „zdarma“ prozkoumat pro mě neznámé švédské městečko Nyköping.

Poté, co jsem si dal svačinu z mé mini taštičky, kterou jsem si s sebou na cesty vzal, jsem se vydal na zdejších informace.

Zavazadla na týdenní trip do Dánska.

Zavazadlo na týdenní trip do Dánska.

Na informacích mi doporučili jet do Nyköpingu autobusem. Jak jsem se dozvěděl, letiště je od města vzdálené asi 8 km. Ideální!

Nastupuji do autobusu a vidím, že jsem tam jen já a řidič. Alespoň jsem stihl s řidičem prodiskutovat, jak že to mám vlastně zaplatit. Švédové totiž v autobusu v platí kartou. Zajímavé na tom je, že téměř nikde ve Švédsku, ani v Dánsku, jsem nenarazil na bezkontaktní karty. Říká se, že v tomhle je ČR napřed. A je tomu vážně tak.

Zjištuji, že všichni z letiště jezdí do Stockholmu a nikoli do Nyköpingu. Tímto se však nenechávám rozházet a dávám si do uší hudbu. Poslouchal jsem song „Itching on the photograph“ od Grouplove, což se později ukázala jako osudová chyba. Dále v článku se dozvíte proč.

Jsem v centru města Nykoping – tak, co teď?

Jedna z prvních věcí, kterou jsem si uvědomil po příjezdu do města bylo to, že v Švédsku je vážně zima. V zeměpise teda nekecali. I tak jsem ještě na jihu Švédska, tudíž to bylo ještě relativně v pohodě.

Jdu do nejbližšího obchodu s polštáři. Prodavačky se ptám: „Kdybyste byla cizinec a měla 20 hodin čas, co byste dělala?“ Paní chvilku užaslá tím, co se jí to dneska děje, odpověděla, že Nyköping je historické městečko, s lázněmi, starým hradem, přístavem, spousty bary a dobrými restauracemi. Pak mi doporučila nějaké konkrétní podniky, poté poděkuji a s usměvem odcházím vstříc Nyköpingskému dobrodružství.

Jaké je cestovat sám v porovnání s cestováním s přáteli?

Nyní už mohu s čistým svědomím porovnat obě varianty. A říkám, že obě mají něco do sebe. Cestování sám není taková sranda. Když cestuji s přáteli zaručeně se bavím více. Ale někdy prostě nejde o to, kolik toho nasmějete.

Jako příklad mého cestování s přáteli mohu uvést tyto dvě videa. Obě jsou z letních prázdnin.

Když cestujete sami, poznáte sami sebe v naprosto v novém světle. Řešíte to, co byste normálně nikdy neřešili. Ocitáte se v situacích, do kterých byste se doma nedostali. Máte na své myšlenky čas, jaký byste normálně neměli. Cestování sám může být stejně tak introvertní jako extrovertní činnost. Vždy záleží na naší volbě. I když cestujete sami, budete se bavit s velkou spoustou lidí, pokud se tak rozhodnete.

Já byl vděčný za hromady času, které jsem mohl strávit jen sám se sebou. Některé věci vám jsou po takovém času osamotě jasnější a vynoří se vám odpovědi, které v denním shonu nevidíte. Ať už teď v životě řešíte cokoli, cestování osamotě vám může radikálně pomoct. Mimo to se říká, že když cestujete a chodíte místy, kde jste nikdy nebyli, vytvářejí se vám v hlavě nová nervová spojení. Díky tomu jste kreativnější a váš mozek pracuje rychleji. Což by vám asi každý cestovatel potvrdil.

Dlouhodobé cestování bez lidí by mě nebavilo. Cestovat s někým, s kým si rozumím, je pro mě jedna z nejcennější aktivit. Máte totiž možnost okamžitě s někým sdílet radost, obavy a či prostě jen tak blbnout.

Za mě říkám, že cestovat sám, má smysl, když se vám do toho chce a rádi byste byste prověřili své schopnosti či poznali sami sebe. Nebo máte prostě jiný důvod. Je toho ještě tolik, kolik si z cestování potřebuji zažít, abych mohl něco říkat s určitostí. Hlavně dělej to, co chceš a považuješ. Nikdy totiž nevíš, kdy chcípneš.

Zpět k Nyköpingskému příběhu

Rozhodl jsem se projít centrum a nasát zdejší atmošku. Nebylo těžké ho najít, jelikož zde byla jen jediná dlouhá ulice plná obchodů.

Procházím tak centrem a potkávám týpka s tečkou na čele. Oslovuje mě a říká něco švédsky. Chvíli jsem ho poslouchal, pak si uvědomím, že Švédsky vlastně nerozumím. Začínám mluvit anglicky. Po pár minutách se dostáváme k tématům jako Yóga, prázdnota materiálního života, obřad Ayahusca v Jížní Americe nebo názor na rok 2012. Později se dozvídám, že zastupuje Hare Krišna. Ikdyž nemám rád církve a sekty, uznávám, že tenhle to měl v hlavě v pořádku. Naopak to byl člověk, který byl nalazený na pokrok a takových lidí si vždy vážím.

Cestou zpět do nějaké restaurace, hledám ten hrad. Každopádně kosa mě popohání rychle jednat. Proto na to kašlu a vydávám se jakousi skálu, která se mi cestou zalíbila. No, musel jsem si na ni prostě vylézt. Byl tam navíc pěkný výhled na město.

Skála v Nykopingu

„Random“ skála v Nykopingu

Každopádně těším se na jídlo, kafíčko a nějaký ten chill s knížkou. Proto tedy mířím do místních podniků.

Začínám objevovat místní jídlo!

Pravda byla to čínská restaurace… Nebyla to zrovna místní kuchyně, ale na rýžových nudlích s tofu a zeleninou jsem si vážně pochutnal.

Mňam. Jídlo miluju.

Mňam. Jídlo miluju.

Tady mě Čínani trošku přechytračili. Běžné jídlo stálo 80 švédských korun. Tak jsem to alespoň četl na tabuli. Oni se mě však zeptali zda-li nechci „free coffee“. Říkám „Proč ne?“. Platím kartou a po zaplacení si všímám, že jsem platil 90 švédských korun. Je to však příliš velká banalita na to, abych si tím zkazil dobrou náladu.

Navštěvuju ještě kavárnu, jejíž interiér vypadal jako venkovní kavárna. Řekl bych, že si tím Švédové kompenzují tu zimu. Pak asi 2 hodinky čtu Čtyřhodinový pracovní týden. Lidem, kteří nechtějí celý život strávit prací, ale naplno jej prožívat, doporučuji jako povinnou četbu.

Schiluje se k deváté hodině večerní a já se vydávám na cestu zpět na letiště, kde se hodlám někde vyspat. Poté, co dorazím na letiště zjišťuji, že tu nikdo není. Teda až na pár lidí. Ale hlavní hala je kompletně prázdná.

Když řeknete letiště, představím si přeplněné haly...

Když řeknete letiště, představím si přeplněné haly…

„Tak to mám dnes asi apartmán jen pro sebe“ říkám si. Jakmile jsem však dorazil do druhé místnosti, je tam dalších deset lidí. „Apartmán“ tedy nebyl jen pro mě, ale upřímně… jsem za to rád. Být sám na celým letišti je popravdě trošku znervózňující. Potom, co jsem si tak hodinu psal s přáteli na messangeru a udělal nějaký ten brainstorming, šel jsem spát. Chvíli mi trvalo než jsem našel ideální polohu. Nakonec jsem si z židlí vytvořil takovouto postel.

Luxusní postel na letišti.

Luxusní postel na letišti.

Když 38 hodin nespíš, dějí se zajímavé věci

Ještě před tím než jsem se rozhodl ustlat na výše ukázaných židlích mě napadlo spát v kabinkách na WC. Byl tam totiž takový ten záchod pro invalidy, kde je hodně místa. Ano, vím… Zní to nechutně, každopádně jsem chtěl spát někde relativně v bezpečí, kde mi nikdo neukradne věci. O což, jak jsem později zjistil, jsem nemusel mít velké obavy.

Už tomu bylo 38 hodin, kdy jsem naposledy pořádně spal. Není to ještě hranice mezi životem a smrtí, ale už jsem byl trošku ospalý. Právě díky této nevyspalosti se mi povedlo zažít své druhé slyšiny! První slyšiny jsem zažil ve 100 km závodě v Beskydech odchozený beze spánku. Spánkový deficit je skvělý stav, který vás učí lépe poznat své schopnosti. Běžné situace se vám zdají složitější než je obvyklé.

Zápis z deníku:

Vypínám hudbu ze sluchátek a pokouším se na záchodě usnout. Zdá se mi, že každou chvíli někdo prochází dveřmi. Vždy, když však nakouknu, nikdo tam není. Ale nepříjde mi to vůbec děsivý. Je mi to v tu chvíli tak nějak jedno. Ale stále však ve vedlejší kabince někoho slyším, tak se sžívám s představou, že tam někdo je.

Slyším hudbu. Jako by šla ze sluchátek člověka ve vedlejší kabince. Beru to jako fakt, proto se nad tím neudivuji. Asi po 10 minutách mi dochází, že ve sluchátkách hraje pořád jedna a ta samá písnička, a navíc jenom jedna určitá část. Je to právě zmíněné „Itching on the photograph od Grouplove“ Tohle uvědomění mě zvedlo a šel jsem se podívat do vedlejší kabinky. Nikdo tam nebyl… Kdybych ten stav neznal z Beskdydské sedmičky, nejspíše už bych volal do pořadu „Věřte, nevěřte“. Pak jsem si uvědomil, že spát na místě, kde lidi „chčijí“ asi není moc zdravý. Jdu tedy zpět do haly a ustýlám si na židlích (viz foto výše).

Noc byla ve finále velmi klidná. Naspal jsem v kuse krásných 6 hodin. To mi dodalo hromadu energie na nadcházející Koďaňské dobrodružství s Vášou. Potěšilo mě, že jsem tímto židlovým nápadem inspiroval nejednoho člověka v místnosti. Abyste mi rozuměli, na počátku většina z lidí na letišti spalo jako v hodině dějepisu, tedy hlava na stole s rukama v roli polštáře.  Potom jsem změnil polohu do mé nově vymyšlené židlové postýlky. Ráno se probudím uvidím tohle:

Celá letištní hala spinká na židlích.

Celá letištní hala spinká na židlích.

Spali tak téměř všichni. Poté, co jsem si takto pošimral ego, jdu ještě spinkat.

Probuzení a odlet do Kodaně

Ráno v 7 odlétám do Kodaně, kde na mě už bude Váša čekat. Při kontrole zavazadel si moje vybrali jako podezřelé. Proto mi ho celé vyházeli. Našli tam věci jako nedojezenou okurku, vysypané drobky, trenky, ponožky… No nezáviděl jsem jim, že se v tom přehrabují. Každopádně už zase nastupuji do letadla a dostává se mi nádherného pohledu na švédský východ slunce.

Malé slunce, 3 různé barvy, nekvalitní foto

Malé slunce, 3 různé barvy, nekvalitní foto

Let si zase nesmírně užívám. I tak zase v půli cesty usínám. Je to zvláštní… Pomalu zjišťuji, že mě letadlo uspává. Což je divné, když mým snem bylo vždy letět letadlem a nyní celý zážitek zaspím. Docela humor.

Každopádně probouzím se a ocitám se na letišti v Kodani, které už bylo o něco větší než Nyköping, rozuměj o dost větší. V duty free zóně je obrovské obchodní centrum a trvalo mi asi 20 min dostat se vůbec ve z letiště.

Mezitím už obvolávám Vášu a zjišťuji, že mám dojet na zastávku Norreport. Tak si kupuji jízdenku jedu!

V příštím díle se podíváme na chloupek celému dni v Kodani. Den se ubíral naprosto jiným směrem než dny předchozí. Dejte dva šílené parkouristy do Kodaně a vznikne vám z toho další díl seriálu Spontánní trip do Dánska.

Otázka na vás:

Zase jsem zvědavý, jak to máte vy. Cestujete raději sami nebo s někým?

5 Comments

  1. Boží článek bráško 🙂 Sama jsem ještě necestovala, každopádně je to výzva, kterou mám určitě někde před sebou 😉

  2. Dobrý den, koukám že, píšete moc hezký blog a nemáte nasazenou žádnou reklamu.

    My vám sice nemůžeme nabídnout peníze jen tak, ale pokud přes odkaz nebo banner k nám přivedete reálného klienta, tak získáte provizi. Což by vzhledem ke stejnému tématu nemělo být moc náročné 🙂

    Více informací na: http://czech-us.cz/onas/stante-se-affiliate-partnerem/

  3. Kdy bude pokračování?? :-O

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

© 2017 Daniel Hanuš

Theme by Anders NorenUp ↑