osobní blog a lifestyle

5 věcí, které jsem si odnesl ze stopování po Evropě

Abychom byli na stejné vlně, ujasněme si pojem stopování. Stopování = způsob cestování při níž využíváme auta, které si „stopneme“ pomocí zvednutého palce, cedule s nápisem cílového města nebo osobního oslovení.

V čerevenci jsem absolvoval dvoutýdenní stopovací trip s mou sestrou v trase Brno-Berlín-Amsterdam-Paříž-Praha. Jelikož mě to v mnoha ohledech poměrně posunulo a inspirovalo, věřím, že stojí za to napsat článek, který bude popisovat stopování z „filozofického“ pohledu.

Co jsem díky stopování zjistil nebo se naučil?

1. Nebojím se říct si o to, co chci

Když cestuješ stopem jediný člověk, na kterého se můžeš spolehnout jsi ty sám a tvé schopnosti. To vám dává nejenom naprostou svobodu, ale i nejcennější lekci, jakou můžete získat. Tou lekcí je právě domluva s lidmi. Při stopování se zkrátka nevyhneš tomu, že budeš komunikovat s velkou spoustou lidí. Časem ti to navíc začne připadat normální a nebudeš mít problém seznámit se s kýmkoli na ulici. Komunikaci s lidmi osobně považuji za nejdůležitější schopnost, pokud usilujete o úspěch ve svém životě.

2. Každý je jiný a každého dělá šťastného něco jiného

Stopli jsme 27 aut s řidiči všech možných národnosti, a to nepočítám stovky lidí, se kterými jsme se bavili mimo auta… Mimo to, že se chlubím, tím chci říct ještě jednu zásadní věc. Když stopujete poznáte mnoho lidí s odlišnými názory a životními pohledy. Mnohdy se od základu lišili i přesto, že např. oba dva byli šťastní. Tím myslím, že ikdyž se jejich návyky, pohledy na svět, kulturní zvyklosti, životospráva či třeba jejich životní styl naprosto odlišovali, jejich spokojenost byla na stejně vysoké úrovni. Jakto? Věřím, že každý je jedinečný, štěstí je nesmírně individuální a nikdy bychom neměli kompletně přejímat názory jiných. Tím neříkám odmítat! Naopak je téměř nutnost se z nich inspirovat a vzít si z nich, co potřebujeme. 

3. Dobré zážitky tvoříme za hranicí komfortu

Každý ji máme a každý máme někde její hranici… POHODLNÁ ZÓNA. Pro někoho je to nasednout k cizímu člověku do auta, pro jiného zeptat se někoho na cestu. Pravdou je, že z nějakého důvodu po opuštění komfortní zóny v nás mimo strachu z neznáma tepe život a máme pocit, že doopravdy žijeme. Možná je to snad proto, aby se lidstvo a člověk jako jedinec nepřestával vyvíjet a hledat pokrok. 

pohodlná zóna

4. Svět je jiný než v médiích

Svět je neskutečně přátelské místo pro život plné lidí, kteří jsou ochotní pomoct. Z televize svět občas působí, jako by všechno bylo špatně a že je nebezpečno v podstatě na každém kroku. Snadno propadneme iluzi, že to tak vážně je, jelikož se ukazují jen střípky z mozaiky událostí… Na tripu jsme potkávali různé národnosti, od všemožných Evropanů po Afgánistánce. Člověk, který nikdy nevytáhl paty z ČR si pod Afgánistáncem představí teroristu či ještě hůř… Ale oni to byli ve skutečnosti moc milí lidé, stejně jako Indové či Turci. Všichni jsou to lidé a zpravidla vždy najdete někoho s kým je řeč a je ochoten pomoci. 

5. Jediné na čem skutečně záleží je, zda-li jsem šťastný

Tahle myšlenka ve mně sice kulminuje již delší dobu, každopádně na stopu se mi zaručeně potvrdila. Myslím tím, především to, že jedinou možností, jak být úspěšný, je dělat to, co milujete. Musíte milovat to, co děláte… Život je totiž sakra krátký a doopravdy nemá smysl čekat na perfektní chvíli. A pokud nevíte co milujete, buďte v klidu. To totiž neví většina lidí. V tomto případě je stopování a obecně cestování ideální cestou, jak to zjistit. Poznáte hodně lidí – mladé , staré, úspěšné, chudé, šťastné, bez peněz, ti co mají cíle, ti co nemají cíle,… Opravdu se lze jak inspirovat, tak i poučit z chyb ostatních.

Pokud vás zajímá více o našem stopování zabrouzdejte i na sestřin blog o stopování „hitchdiary.cz“. Tak na co ještě čekáte? Vezměte krosnu, palec a jedem!

Video ze stopu!

1 Comment

  1. Michal ŠMAHEL (ceskyDJ)

    26.9.2015 at 14:39

    Děkuji za sdílení zážitku a hrstku rad.

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*

© 2017 Daniel Hanuš

Theme by Anders NorenUp ↑