Asi před třemi lety mi jeden můj dobrý kamarád sdělil, že se chystá na horský závod jménem Beskydská sedmička. Po chvíli diskutování jsem se dozvěděl, že se jedná o extrémní přechod Beskyd, kdy máte časový limit 30 hodin a vaším úkolem je ujít téměř 100 km přes 7 Beskydských vrcholů… A já na něj koukal s otevřenou pusou. Hlavou mi prolétali otázky: Je to vůbec fyzicky možné? To vše bez spánku? Nezbláznil se mi kamarád? Je to vážně tak těžké? A zvládl bych to i já?

V té době mi bylo 14 let a na závod jsem byl příliš mladý. Řekl jsem si však, že to chci někdy pokořit. Proč? Věřím totiž, že když člověk zvládá takovéto „šílené“ výzvy, v běžném životě pak překoná jakoukoliv překážku, která mu vstoupí do cesty. Pozn. V praxi to tak dokonce i funguje. Je to to všude omílané překonávání komfortní zóny.

Teď k současnosti. Na B7 jsem se vydal na začátku září s mým dobrým kamarádem Lubou a teď mohu říct, že mě v některých věcech velmi posunula a prověřila. Ostatně to je důvod, proč píši tento článek. Nejprve popíši samotné zážitky a poté shrnu, co jsem si ze závodu odnesl.

Teď k samotnému závodu. Budu se snažit vytknout to nejdůležitější a vyvarovat se zdlouhavým vyprávěním. Pokud jste ještě nikdy neviděli 3000 lidí na náměstí, kteří stojí a mlčí, pak doporučuji podívat se na start B7. Epická záležitost, ze které jde mráz na po zádech.

Prvních několik kilometrů jsme skoro pořád běželi. Přišla první hora, konkrétněji spíše děsně prudká sjezdovka, která měla cca 2 km. Pořádně propocení jsme se vydrápali na vrchol, promazali se vazelínou a pokračovali dál.

Poté jsme chytli vcelku dobré tempo, tudíž bylo vše bez problémů až na třetí horu „Travný“. Ta byla určen pouze pro kategorii sport, ve které jsme se také nacházeli. Tam začal boj! Cesta nahoru byla dlouhá a strmá, avšak dalo se to v klidu zvládnout. Cesta dolu byla však o hodně težší – ne kvůli těžkému terénu, ale kvůli tomu, že jsme se ztratili a více než hodinu jsme bloudili. Tady začínají naše první halucinace, díky nedostatku spánku a fyzické únavě (pozn. Ani jeden z nás nebyl na závod pořádně vyspaný). Téměř všichni z kategorie Sport byli už o dvě hory dále a kategorie hobby byla též pryč díky kratší trase. Dovedete si představit, jak nám klesla morálka po tom, co jsme měli docela slušný náskok a pak jen díky malé chybě se dostali téměř na poslední místo.

Už zde jsme si sahali na dno a to jsme měli stále vééélkýý kus před sebou. Mohl bych zde líčit každou horu zvlášť, ale to bych se stále opakoval. Zkrátím to a řeknu vám, jak jsme (skoro ne-)zvládli posledních 30 km závodu:

Od Čeladné k Javorníku to byla vskutku výzva. Já to téměř vzdal kvůli nateklým mandlím, ale Lubo mě podpořil a dokopal mě jít dál. Tlačil nás čas, tudíž jsme nasadili vražedné tempo a aby toho nebylo málo,  tak do toho začínala další noc. Usínali jsme za chůze, zdáli se nám sny, měli jsme halucinace a mluvili ze spaní. Pomalu jsme se blížili 40-ti hodinám beze spánku. Báli jsme se chodit v místech, kde můžeme sletět z kopce, protože díky nedostatku spánku byl pád dolů velmi reálný.

Vše pro mě bylo bezčasí, táhlo se to a nevěděl, kolik hor mě ještě čeká. Jen jsem šel…

Na občerstvovacím stanovišti před Javorníkem jsem chytl jakousi vlnu nesmírné energie, že jsem si musel až poskakovat (zvláštní pocit!). Luba, který mě táhl od Čeladné, nyní chytá krizi a role se pro změnu obrací. Poslední kopec jsem tedy doslova vybíhal a přišlo mi to děsně jednoduché. Luba v tuto chvíli zažíval asi nejhorší část závodu a snažil jsem se mu vracet jeho podporu z Čeladné, kdy jsem byl dole já. Jak jsme tak šli přes Javorník, byl jsem paranoidní ohledně toho, že jsme už tak blízko. Stále jsem měl podezření, že jdeme špatně. Zkrátka poslední část byla vcelku energická a doběhnutí do cíle jsem si užil. Následoval vytoužený spánek!
DSC_0190
 3 věci, které jsem si odnesl:

1) Ikdyž vypadá, že je něco nemožné, není to tak! Vše je uskutečnitelné

2) Vytrvalost je cesta k úspěchu

3) Doopravdy žijeme až za hranicí našeho komfortu

Půjdete příště taky?